Udělat rozhovor s kapelou, která má venku novou desku, rozjíždí nové koncertní turné nebo je momentálně zajímavá z nějakého dalšího důvodu, to s sebou vždy přináší ještě drobný problém, a sice koho oslovit? Lídra, který bude jistě nejzajímavějším pro většinu čtenářské obce, nebo někoho jiného ze sestavy, kdo by se pro změnu mohl ukázat v netušeném světle a být ještě daleko zajímavějším? Mohlo by se to skoro zdát jako taková malá sázka do loterie... V případě vydání biografické knihy „Revoltikon“ jsem ovšem naštěstí měl podobné dilema vyřešené hned od samotného počátku, neb prakticky s nikým jiným, než s jejím autorem, jsem o ní vést rozpravu ani nemohl. A sám největší domácí deathmetalový guru Bruno mi k tomu byl opět výborným a vstřícným parťákem.

Nemůžu začít jinak, než se zeptat na aktuální čísla prodeje „Revoltikonu“... jak vypadají? Spokojenost?

K dnešnímu dni je to cca 600 kusů. Zbývá jich tedy okolo 70-ti a je vidět, že ten náklad odhadli na Mysticu dost přesně. Měli totiž obavu, aby jim toho nezůstalo moc na skladě, zatímco já měl trochu optimističtější představu, kdy jsem si říkal, že by se toho mohlo vytisknout 1000 ks. Rozhodně ale nejsem nespokojený, naopak. Knížka si vede velmi dobře a spousta pozitivních ohlasů to jenom potvrzuje.

Mimochodem, na Brutal Assaultu jsem se nemohl zbavit pocitu, že lidé z Mystic Production byli až do pátečních osmnácti hodin při pohledu na nijak zásadně neubývající zásoby knihy tak trochu nervózní... což z nich právě při tvé autogramiádě, kdy naopak šla kniha přes pult mnohem častěji, evidentně spadlo. Vnímal jsi něco takového? Kolik se mělo prodat kusů knihy, jestli se mohu zeptat, aby se to firmě rentovalo?

Na ty rentabilní čísla by ses musel zeptat přímo jich, ale i tak si myslím, že to jsou obchodní věci, které nejsou určeny pro veřejnost. „Revoltikon“ byl dlouhodobý projekt, jehož příprava zabrala asi 2,5 roku a náklady na realizaci se pohybovaly v řádu stovek tisíců korun. O ty museli požádat svoji mateřskou firmu v Polsku a předtím ji ještě k tomu přesvědčit, poněvadž polští majitelé Mysticu nemají o nějakém Brunovi velké povědomí. Museli se spoléhat na svůj odhad, takže to bylo poměrně velké riziko a proto se určité nervozitě nevidím. Šlo o zlomový okamžik, jehož neúspěch mohl negativně ovlivnit mnohé z jejich dalších aktivit a naopak, případný úspěch může otevřít další dveře. Zatím to naštěstí vypadá na tu druhou variantu. Mimochodem, na Brutal Assaultu se nakonec prodalo 280 kusů.

Byl to vůbec dobrý nápad, prodávat Revoltikon už dlouho před tvojí autogramiádou? Osobně jsem se tedy nedonutil knihu nejprve koupit, odnést ji a pak ji tam zase vláčet zpátky, takže jsem čekal až na pátek (a samozřejmě riskoval, že už nebude).

Myslíš už od středy? Určitě ano, protože já jsem se kvůli zkouškám KRABATHOR dostal do Jaroměře až v pátek večer a nebylo by moc rozumné se připravit o skoro tři dny prodeje. Investor tu situaci pochopitelně vidí jinýma očima než spotřebitel a knížek bylo dost, v podstatě kromě osobních kopií pro mě tam měli celý náklad. Vše dopadlo na výbornou.

Jak jsi si samotnou autogramiádu užil? A kolikrát ses podepsal?

Tak to jsem vážně nepočítal... . Dohromady s autogramiádou KRABATHOR toho bylo ale opravdu dost, každá z nich trvala asi 40 minut. Setkání s lidmi, kteří tě evidentně upřímně podporují a fandí ti, je vždycky příjemné. Docela mě pobavil jeden nadšenec, kterého jsem napřed považoval za podroušeného výtržníka, ale byl úplně v pohodě. Na autogramiádu KRABATHOR si totiž přivezl k podpisu staré jízdní kolo.

Proč zrovna „Revoltikon“? Symbolizuje v tvých očích tenhle název něco hlubšího nebo je to prostě jen dobrý název?

Celý můj život provází občasné drobné záchvaty vzdoru, vzepření se konvencím, obecným stereotypům, konzumnímu způsobu života, prostě revolta. Chtěl jsem spíš krátký jednoslovný název, který by byl pokud možno i mezinárodně srozumitelný a na knížku o revoltě se mi tento název hodil. Původně jsem ji chtěl nazvat „Heretikon“, ale krátce předtím vydal Nergal svou „Zpověď heretika“, a protože jsem nechtěl, aby to znělo podobně, tak jsem název změnil.

Dovedl bys odhadnout čas, který jsi nad sepsáním knihy strávil?

Začal jsem psát 1.10.2012 a skončil asi 15.7.2014, tzn. přesně 21 a půl měsíce.

Předpokládám, že sis musel vést nějaký poznámkový archiv, z kterého jsi vycházel, jinak by to asi bylo těžké, dávat všechna ta fakta zpětně dohromady, ne? Stejně tak asi přišel ke slovu i tvůj někdejší seriál pro Metal Hammer...

Máš pravdu. Úplně na začátku jsem se snažil shromáždit všechny dostupné materiály, články z časopisů, fotky, můj archiv… . Vše jsem si naskenoval a roztřídil do složek podle roků, což byla pomůcka při psaní. Stačilo se podívat na nějakou fotku nebo backstage pass a už mi naskakovaly detaily. Pak šlo jen o to dodržet chronologii. A na začátku jsem se, jak zmiňuješ, přidržoval biografie KRABATHOR, kterou jsem kdysi napsal pro Metal Hammer. Je tam až na výjimky de facto celá, jen podstatně rozšířená a upravená, protože můj tehdejší slovník a řekněme „duševní zralost a uvážlivost“ byla na nižší úrovni, což mi teď už vadilo.

Oslovoval jsi v některých fázích psaní i další pamětníky, aby ti případně pomohli vybavit si některé detaily či přidali něco, na co by sis byl býval vůbec nevzpomněl?

Používal jsem již zveřejněné recenze demáčů, alb a koncertů KRABATHOR, resp. HYPNOS, namátkou od Johana, Honzy Petrička, Vráti Šantrocha nebo Blackmoona. Plus pár citací a vzpomínek lidí, kteří se pohybovali v naší blízkosti, je tam například i bezvadně napsaný report Pavla Kutnara, který kdysi vedl snad první československý metalový fanzin Metaliště, o naší cestě do Maďarska s ARAKAINem v roce 1991. Jediná místa, na která jsem si nepamatoval, mi osvětlil bývalý basák Necron, a týkaly se aktivit tehdejší Veřejné a Státní bezpečnosti, když jsem byl na vojně, takže na to jsem si pamatovat ani nemohl.

Jaký je to pocit, když si člověk může říci, že napsal knihu?

Není to o moc jiné než předtím, spisovatelem se být necítím. Těší mě to, ale život jde dál. Mám před sebou další cíle, z nichž ten první je další album HYPNOS – to je momentálně moje priorita.

Cítil jsi při sepisování „Revoltikonu“, zejména tedy jeho časově nejstarších pasáží, nostalgii? Nebo něco jiného?

Jojo, tak by se to asi dalo nazvat… hlavně v té první fázi do roku 1992. Pouštěl jsem si u toho ty staré nahrávky, které jsme tehdy poslouchali, třeba skoro zapomenuté CROSSFIRE, BATALLIONS OF SAINTS nebo STORMWITCH, a ty tehdejší pocity se trošku vynořovaly na povrch. Byla to taková příjemné regrese.

Myslíš, že „Revoltikon“ může někomu otevřít oči v tom smyslu, že poměrně realisticky pojmenovává všechno to, co jste muzikantskému životu na „téměř profesionální“ bázi museli obětovat?

To asi ne. Jeho hlavními čtenáři jsou víceméně naši vrstevníci, kteří si tu cestu z velké části prošlapali s námi a ti už mají svou představu, na které se toho moc nezmění. Pokud by se knížka dostala do rukou mladým kapelám, možná se tomu budou až smát, protože dnes je ta doba úplně někde jinde. Každý má mobil, kterým se dovolá kamkoliv na zeměkouli, funguje zadarmo internet, v patnácti si koupí za pár korun slušný nástroj nebo zesilovač. My jsme si kytary občas skoro vyráběli sami, o aparátech ani nemluvě, to byly „dělátory“ z 90%. Všechno jsme řešili telefonováním z pevné linky, z budek a cizích kanceláří, denně jsme chodili na poštu s dopisy, a když si později Pedro pořídil ojetý fax, byla to pro nás revoluce v komunikaci. Ale chtěl bych zdůraznit, že ta knížka nebyla míněna jako příručka na to, jak se to má dělat, a nemá za svůj cíl peskovat a mentorovat. Chtěl jsem ty vzpomínky a materiály dostat do jednotné formy a zároveň jsem to chtěl udělat tak, aby se u toho člověk i pobavil. Je sice klišé to neustále opakovat, ale humor je opravdu „koření“ života, se kterým se žije mnohem příjemněji.

Určitě jsi při psaní měl zároveň možnost přemýšlet nad tím, „co by, kdyby“ (a tím samozřejmě nemyslím jen na KRABATHOR). Je to tak? A můžeš se s námi podělit o to, na co jsi případně přišel?

Člověče, tohle já v životě moc neřeším. Mám radost, že se můj život ubíral právě těmi cestami, kterými šel a těším se na to, co ještě přinese. „Kdyby“ nemá v životě žádnou váhu a proto z mého pohledu moc nestojí za to mu obětovat čas.

Mám pocit, že o jedné z neočekávanějších pasáží knihy, totiž rozkolu KRABATHORu, jsi nám toho vlastně moc nenapsal a nešel jsi do takové hloubky a takových detailů, které by mohly zvídavého čtenáře zajímat. Mluvíš v podstatě jen o „názorových neshodách“ mezi tebou a Chrisem, ale co to bylo za neshody už nám zůstalo utajeno. Tvůj komentář k tomu?

Byly tam samozřejmě ještě další věci pramenící zejména z rozdílnosti našich povah a taky nějaké nepříjemné osobní záležitosti, na nichž nesu z velké části vinu já sám, ale pokud bych o tom chtěl mluvit, tak to do té knížky napíšu. Víš co je nejdůležitější? Že jsme se s Chrisem zase udobřili a všechno hodili za hlavu. Kdysi jsem napsal, že na své rozhodnutí opustit KRABATHOR jsem pyšný a to jsem dodnes, protože to bylo do té doby jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Ale stejně tak jsem pyšný na to, že jsem dokázal najít cestu zpátky. Jak jsem řekl na Brutalu, je mnohem lepší mosty stavět než je bourat.

Na co z toho, co je popsáno v „Revoltikonu“, vlastně vzpomínáš úplně nejraději ze všeho a co bys sis, kdybys mohl, naopak z paměti vymazal?

Mám rád celý svůj život, tak jak šel od dětství, nic bych neměnil a nemazal. Užívám si každý okamžik, i ty, které třeba nebyly příjemné, protože je to škola – odolnosti, tolerance, respektu. Do života patří, a proto se na to takto dívám. Nikdy jsem nepatřil k těm, kteří by si stěžovali, že život stojí za hovno, a že jinde je mnohem líp než tady. Hodně věcí máme ve svých rukou a záleží i na úhlu pohledu.

A propos, co takhle jeden ukázkový kus „Revoltikonu“ pro tvého profesora češtiny na střední škole, už byl odeslán?

Nebyl. Nevím, jestli by ho to vůbec zajímalo a ani nevím, jestli vůbec ještě žije, muselo by mu být už hodně přes osmdesát. Ale těší mě, že jsem jeden výtisk mohl poslat Petrovi Fialovi z MŇÁGY, kterého si moc vážím a fakt, že sledoval moje reportáže v časopisech, mě kdysi hodně překvapil. Ne, že bych tu knížku psal kvůli němu, to určitě ne, ale ten jeho mlhavý obraz se nad tím pořád trochu vznášel a nutil mě to dotáhnout do konce. Knížku už má, psal mi, že nedávno dočetl paměti Davea Mustainea a že se mu „Revoltikon“ hodně líbí. Co víc si můžu přát?

Na závěr mi dovol malou odbočku k vystoupení KRABATHORu na BA, které se už ale do knihy nevešlo. Jaké bylo? Jak sis je užil? Jaké jsi zaznamenal ohlasy?

Užil jsem si ho poněkud ve spěchu, protože jsem od pátečního večera do sobotní noci řešil spoustu jiných věcí. Jako bych si na pódium jen odskočil. Ale podobné pocity jsem měl i při comebacku HYPNOS, asi to jinak neumím. Každopádně to nic nemění na faktu, že nám pořadatelé připravili nejlepší možné podmínky, tým našich techniků pracoval stoprocentně a my už jen slízli smetanu. Na rovinu – hrát v hlavním hracím čase pro 13 000 lidí je v podstatě záruka úspěchu sama o sobě. Pokud je vše umocněno faktem, že se jedná o comeback a jediné vystoupení skupiny, která se kdysi dobře zapsala a lidi touží ji ještě vidět, je to ještě bonus. Ohlasy na koncerty byly víc než dobré, stejně jako komentáře už dlouho před koncertem samotným. Lidi se těšili a užili si to, vím, že to i některé vyloženě dojalo. Například jeden kluk psal, jak těžko snášel, když se po koncertě na pódiu spouštěla dolů velká plachta KRABATHOR. Brečel, že je konec. Nechci, aby to vyznělo lacině, ale fakt si této dlouhodobé podpory fanoušků cením a důkazem mých slov snad budiž i to, že fakt muziku dělám aktivně už skoro 30 let, jak nejlíp umím a můžu. Doufám, že jsem ještě neřekl vše.

V knize píšeš, že by se mohlo zdát, že reunionem KRABATHORu se symbolicky uzavírá kruh jeho příběhu (což se pak podle mého na BA skutečně stalo). Můžu se zeptat, proč při tak historické chvíli chyběl Pedro?

Pedro se bohužel odmítl zúčastnit. O důvodech můžu jen spekulovat. Mrzí nás to všechny, ale je to jeho rozhodnutí, které musíme respektovat. Nic to nemění na faktu, že Pedro je člověk, který ovlivnil a posunul KRABATHOR naprosto zásadním způsobem. Bez něj by většina věcí nebyla, nebo by se stala jinak a myslím, že hůř.

Kolikrát jsi od té doby dostal otázku, jak to bude dál s KRABATHORem?

Jaký je ten další číselný řád za milionem (smích)?

A teď - jsi připraven jí zodpovědět ještě jednou?

Znovu jen zdůrazním, že mou prioritou je HYPNOS. KRABATHOR byla příjemná nostalgie, protože to zásadní, co tuto skupinu provázelo, je bohužel už dávno pryč. Nicméně se budu zdráhat použít to slovo, kterým jsem se 15 let zaklínal – slovo „nikdy“. Věc je otevřená a uvidíme, co přinese budoucnost. Já ji neznám.

Teď jsi mi vlastně úplně odpověděl na mou poslední otázku. Takže taková bude opravdu tvoje budoucnost? Z knihy to tak ještě nevyznívá, ale myslím, že koncert na BA a další věci kolem toho mohly leccos ze závěru „Revoltikonu“ ještě nasměrovat úplně jinam...

To se třeba někdy všichni dočteme v „Heretikonu“ (smích).